Výživné, respektive jeho zvýšení, se coby nárok samotného dítěte při prokázané změně poměrů nezletilého zásadně přiznává od relevantní změny poměrů, a to i zpětně za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení řízení, stojí v jednom z nálezů.

ÚS v rozhodnutích vycházel z toho, že výživné představuje nárok dítěte, protože slouží k zajištění péče a uspokojení jeho potřeb. Nejde tedy o nárok jednoho z rodičů vůči druhému. Nezletilým nesmí být přičítáno k tíži to, že rodič, v jehož péči se nachází, nepodal návrh na zvýšení výživného u soudu bezprostředně po změně poměrů, ale až s určitým odstupem, nebo že se před tím nepokusil dohodnout s druhým rodičem.

V obou posuzovaných případech soudy zvolily opačný výklad. Zpětné zvyšování výživného považovaly za výjimečné a kladly další podmínky, které však zákon neobsahuje. Jakkoliv lze považovat za vhodné, aby byl návrh na zvýšení výživného podáván co nejdříve od změny poměrů, a za žádoucí lze označit i předchozí výzvu povinnému rodiči, nelze těmito dodatečnými podmínkami (...) vyprazdňovat možnost zpětného zvýšení výživného, reagoval ÚS.

Dnešní nálezy neznamenají, že by výživné mělo být zpětně přiznáno v každém případě automaticky. Existuje prostor pro výjimky na základě individuálních okolností. Soud také v obou kauzách apeloval na rodiče, aby vyvinuli veškeré možné úsilí a dohodli se, a to v zájmu potomků, nyní už zletilých.