Lukeš připomněl, že spolupráce Sovětského svazu a nacistického Německa se zpočátku zakládala na pragmatických zájmech a neměla s ideologií nic společného. Již od 20. let navázaly obě země vojenské a technologické kontakty. V roce 1921 například německý konstruktér Hugo Junkers začal v Moskvě stavět moderní leteckou továrnu, kde se o rok později začala vyrábět celokovová cvičná letadla a školili se tam němečtí piloti.

Historik připomněl i Rapallskou dohodu z roku 1922, která podle něj položila základy německo-sovětského spojenectví s dalekosáhlými důsledky. Díky této dohodě mohly obě země experimentovat s moderními zbraněmi a taktikou integrovaného bojiště, což se později ukázalo při německém útoku na Polsko v roce 1939, podotkl Lukeš.

Zdůraznil, že Kreml od poloviny 30. let považoval Německo za potenciálního geopolitického spojence. Sedmý kongres Kominterny v Moskvě v létě 1935 měl podle historika nejen sjednotit komunisty proti nacismu, ale i odložit vypuknutí války, aby Sovětský svaz získal čas.

Historik uvedl, že tehdy zazněla na uzavřených jednáních instrukce, podle nichž měli komunisté v západních zemích, například ve Francii, Belgii nebo Anglii, v případě konfliktu třetí říši bránit, sabotovat vojenskou výrobu, rušit mobilizaci a šířit defétismus, čili poraženectví, mezi vojáky.

Lukeš doplnil, že Moskva věřila tomu, že válka v Evropě vytvoří podmínky pro růst sovětské moci a umožní export totalitního systému do střední a východní Evropy.

Strategie Sovětského svazu byla podle Lukeše dlouhodobá, pragmatická a v konečném důsledku účinná, i když byla často kontroverzní a západní historici ji odsuzovali. Válka byla nakonec nástrojem, který Sovětskému svazu umožnil rozšířit svůj vliv v Evropě, dodal historik.