Část nemocničních lékařů v Česku odmítá od prosince nastoupit do přesčasových služeb, aby tak podpořili své požadavky na změny v odměňování a na omezení přesčasové práce. My jako lékaři často máme pocit, že zvládneme úplně vše, což samozřejmě není pravda. Organismus není schopen tohle dlouhodobě zvládat, není to fyziologické a dlouhodobě je to neudržitelné. Spíše bych řekl, že kolegové, kteří jsou schopni po 30 či 40 letech zvládat tento systém, kdy mají až šest služeb v měsíci a na pracovišti jsou i 32 hodin vkuse, jsou spíše takové biologické anomálie, uvedl Pavlas.

Sám pochází ze zdravotnické rodiny. Jeho otec je lékař, matka zdravotní sestra. Dodnes si pamatuje, že v dětství svého otce téměř neviděl. Vždycky jsem říkal, že v nemocnici budu do té doby, než budu mít děti a ty zatím nemám. Pramení to ze situace, kterou jsem si zažil sám. Když jsme já a moje sestra byli malí, tak jsme otce moc nevídali. On se samozřejmě snažil, ale v té době bylo běžné sloužit pátek, sobota, neděle klidně v kuse, řekl Pavlas.

Dodnes si vzpomíná, jak ho matka přes víkend brávala za otcem do nemocnice na návštěvy. Naštěstí pak šel do soukromé ambulance, kde je doteď, takže to bylo lepší, ale dětství do takových deseti let bylo takové, že táta byl v práci pořád. Maminka je zdravotní sestřička, takže to bylo náročné, vzpomínal lékař.

Podle něj žádná rodina nemůže, kromě finančních prostředků, profitovat z toho, když rodiče nemají čas na své děti. Vím, že rodiny kolegů, kteří mají děti, tím dost často trpí, podotkl Pavlas. Především ženy lékařky pak nemocniční prostředí opouštějí. Snaží se najít si klidnější a časově méně náročnou práci. Taky to tady vidíme. Kolegyně přijdou, jsou tady dva roky, dodělají základní kmen a pak jdou buď dělat praktickou lékařku nebo prostě zvolí klidnější obor. V každém případě nechtějí sloužit, míní Pavlas. U mužů lékařů záleží na tom, jakou podporu mají doma.

Osobně má s přesčasy hlavně biologický problém. Snáším to špatně. Vyzkoušeli jsme si to v normálních službách i ve směnném provozu za covidu a moje tělo reaguje velmi špatně. Čtyřiadvacet hodin v kuse tu hlavu nevypnu a člověk se na gauči moc nevyspí. Cítíte to potom na sobě celý den. Ten druhý den je naprosto neproduktivní, zvládnete základní věci. Všechna čest kolegům a kolegyním, co děti mají, a jsou schopni je vyzvednout ze školky nebo s nimi napsat úkoly. Já si to neumím představit. řekl lékař.

Podle něj je v řadě nemocnicích zafixováno, že sloužit 32 hodin je standard. Nejenže jste druhý den fyzicky nepoužitelný, ale další věc je, že nic nezvládnete. Vy přicházíte do práce v 07:00 a druhý den odcházíte v 15:30, řekl Pavlas.